Jana Hrdá

Žít naplno

Lze sloučit představu o spokojeném, bohatě naplněném životě s těžkým a trvalým zdravotním postižením? Pro většinu populace je takové spojení asi nemyslitelné: bez pevného zdraví si kvalitně prožitý život představit asi moc neumíme. A což teprve, kdyby naše tělo bylo od ramen dolů ochrnuté, kdybychom se už nikdy neměli postavit na nohy a už nikdy se nemohli vlastníma rukama ani najíst, protože v nich neudržíme příbor?
Že by byla lepší smrt než takový život? Takové je zřejmě převažující mínění většiny tak zvaně zdravých lidí a takové bylo kdysi i smýšlení mladé zemědělské inženýrky Jany Hrdé z Chrášťan u Prahy – alespoň do okamžiku, než byla sama před takovou situaci postavena.

Nehoda, která obrátila život vzhůru nohama

Kardinální zlom do jejího života přinesl jeden letní večer roku 1982. Odvážela tehdy autem kamsi svou přítelkyni, když v tom se proti nim vyřítilo v protisměru auto. Pokusila se strhnout řízení více ke straně, ale na rozblácené silnici dostala smyk, auto se převrátilo, o krajnici se utrhla střecha a obě ženy, protože nebyly připoutány, z auta vyletěly. Zatímco spolujezdkyně Jany Hrdé vyvázla s lehkým otřesem mozku, na ni samu auto dopadlo a následkem bylo poranění míchy v oblasti krční páteře.
V době, kdy se tragédie odehrála, bylo jejím dětem tři a půl a čtyři a půl roku.
A právě děti byly rozhodujícím důvodem pro podstoupení všech zápasů, které musela v dalších fázích života vybojovat.
A nebylo jich zrovna málo.

Zakladatelkou osobní asistence

S tak těžkým postižením, které vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, musela předně prosadit svůj úmysl zůstat doma s dětmi, a vyhnout se tak doživotnímu pobytu v ústavu. „ Ihned jsem se rozhodla, že nebudu žít někde v ústavu, protože jsem měla dvě malé děti. Nejdříve mi pomáhala maminka, manžel a široká rodina. Manžel to však neunesl a po čase odešel, maminka zemřela, a tak jsem nakonec zůstala úplně sama,“ vzpomíná dnes Jana Hrdá na těžké začátky v nové životní situaci. Přesto se právě tyto těžké okamžiky nakonec ukázaly jako velice užitečné. Díky nim se totiž stala zakladatelkou institutu osobní asistence u nás, a výrazně tak přispěla ke zkvalitnění života osob vyžadujících pomoc svých bližních. „ Objevila jsem to, co už sice v zahraničí fungovalo, ale já jsem o tom nevěděla – totiž osobní asistenci.
V tu dobu nebyl, kdo by to u nás dělal, a tak jsem navrhla, že si někoho seženu a stát mu práci proplatí. Sehnala jsem jednu kamarádku, která opustila práci a nastoupila u pečovatelské služby. Ve spojení s dalšími lidmi pak byla péče o mou osobu uskutečnitelná a já nemusela do žádného ústavu.
A tak byl vlastně rok 1985 počátkem osobní asistence u nás,“ říká Jana Hrdá, podle níž máme dnes dokonce pokrokovější model osobní asistence než v nejvyspělejších zemích západní Evropy.
O práci ošetřovatelek hovoří vůbec s velikým uznáním. A není se co divit, uvážíme-li, co taková práce obnáší.

Kvadruplegik vyžaduje celodenní péči

V případě kvadruplegiků plní vlastně osobní asistent roli všech čtyř končetin, jež má takto postižený člověk ochrnuté.
To znamená, že dotyčného musí krmit, oblékat, mýt, polohovat, ale také – v dobách, kdy měla Jana Hrdá malé děti – zastat některé rodičovské povinnosti.
A jak se vůbec dá péče o malé děti při takto těžkém postižení zvládnout? „Hned na začátku jsme si vyjasnili pravidla, že totiž máma jsem tady já a osobní asistenti jsou moje ruce a nohy. Děti ty role dokázaly velmi rychle pochopit. V praxi to pak vypadalo tak, že jsem například řekla dětem, aby si uklidily hračky, a protože jsem to nemohla zkontrolovat, poprosila jsem asistentku, aby se šla podívat, zda je všechno v pořádku.
A děti věděly, že když mi řekne pravdu, že to není žádné žalování.“ Práce osobních asistentů je tedy všestranná a celodenní.
I v noci je třeba kvadruplegika pravidelně polohovat (v případě Jany Hrdé každé dvě hodiny), a tak se ošetřovatelky musí u postiženého střídat ve směnách.
I přesto, že se za 23 let, kdy je paní Hrdá upoutána na vozík, vystřídalo u jejího lůžka bezpočet osobních asistentů (sama je nazývá chůvičky a chůváci), nejsou jejich vzájemné vztahy neosobní, ale naopak velmi přátelské a mnohá tato přátelství přetrvávají na celý život. Je to dáno i tím, že jak Jana Hrdá, tak i mnohé její ošetřovatelky pojí stejný pohled na život. Tím pojítkem je křesťanská víra. „Jsem baptistka a lidé z církve mi vždy velmi pomáhali. Skládali se a vždy čas od času mi přinesli tašku ovoce a zeleniny. Nebo mi z Německa katolíci posílali kufr plný oblečení a z toho jsem pak oblékala i asistentky,“ vypráví Jana Hrdá, která o svých zkušenostech s postižením napsala i knihu. „ Napsala jsem celkem dvě knihy a jedna z nich – kniha „Hospodin je náš pastýř“ – je taková životopisná. Je to svědectví o tom, že i s takhle těžkým postižením lze žít, a to plnohodnotně.“

Moderní technika mi bere čas

O tom, že psaním knih aktivita Jany Hrdé zdaleka nekončí, svědčí i skutečnost, že od roku 1995 pracuje v Pražské organizaci vozíčkářů a v posledním roce je i předsedkyní pražské krajské rady, což je zastřešující organizace pro osoby se zdravotním postižením žijících v našem hlavním městě. Kromě toho působí i jako pedagog na Vysoké škole. – o problematice zdravotně postižených přednáší na fakultě humanitních studií. Jak tedy vypadá její běžný den? „Ráno mě asistentka umyje a oblékne – to je hodně velká kláda. Trvá to třeba i dvě hodiny. Pak se pomocí mikrobusu, který patří Pražské organizaci vozíčkářů, někam dopravím. Tento mikrobus má zdvižnou plošinu, na ni najedu vozíkem a přesunu se, kam potřebuji. Po cestě pak nabereme ještě další vozíčkáře. Protože je to technicky náročné (paní Hrdá se z domu dostává pomocí výtahu, který je namontován na stěnu jejího obývacího pokoje.
Do tohoto výtahu se pak dostává prostřednictvím zařízení, podobného lanovce, k němuž ji musí připoutat asistentka. Koleje tohoto zařízení jsou připevněny na stropě jejího bytu a vedou i do koupelny) a drahé, snažím se co nejvíce práce udělat doma. Díky internetu a mailu se toho dá strašně moc stihnout,“ říká a hned dodává: „Pamatuji doby, kdy jsem mohla psát jenom na elektrickém psacím stroji, protože jsem nic jiného neumáčkla. Dnes mám takový nástavec, je to taková objímka na ruku, a tím píšu. Tahle moderní technika má tu nevýhodu, že když po mně někdo něco chce, například nějakou expertízu, tak mi rovnou udá i hodinu, dokdy to potřebuje. Dříve stačilo uvést přibližný den,“ směje se Jana Hrdá.

Žít se musí s radostí

Optimismus vůbec patří k jejím typickým povahovým rysům.
I díky němu dnes na svůj osud zhlíží s nadhledem. „ Kdyby se mne kdysi někdo zeptal, zda bych mohla žít na vozíčku, odpověděla bych, že něco takového bych nikdy nedokázala. Tvrdila bych, že je lepší smrt než takový život. Teď už jsem celá dlouhá léta ochrnutá, nevládnu ani rukama ani nohama. Přesto žiji nádherný život, plný dobrodružství, lásky a přátelství. Každý den je bohatý, a když večer usínám, děkuji Bohu, že mi jej přidal ke všem předchozím.

Jiří Prinz



Text bol prevzatý zo stránky Vademecum zdraví a fotografia z knihy První dámy.



Pani Jana Hrdá pracuje v týchto organizáciách:

Asociace pro osobní asistenci


Národní rada osob se zdravotním postižením ČR




Späť