Chtěla jsem to jinak



Pavla Habrdová

Buď vůle tvá na nebi, buď vůle tvá na zemi, buď vůle tvá v životě mém, Ježíši.

Tato slova jsem nezpívala v té době poprvé. Píseň „Otče můj drahý“ patřila k těm, které jsem zpívala už v dorostu ve sboru Církve bratrské v Soukenické, později v mládeži, stejně tak při večerech chval nebo nedělních bohoslužbách.
I v nově založeném sboru v Praze 4 jsem se ji snažila zpívat s vědomím obsahu, který proslovuji. Přesto mě události roku 1999 zaskočily na celé čáře a nepřipomínaly mi nic z toho, co slova zmiňované písně deklarují.

Nečekané zastavení

Během pár týdnů po svatbě jsem onemocněla a z krásného vytouženého životního období nezbylo mnoho. V mých jednadvaceti letech přišly roky, kdy jsem stěží viděla na Boží vůli, přicházející na zem do mého života, něco nadějného a hezkého, jak jsem to ze slov modlitby Páně ve zmiňované písni spíše chápala. Příchod Boží vůle na zem jsem si pro svůj život představovala zejména jako vyplnění různých přání a snů a možná nějaké Boží nasměrování – na jakou školu jít, jakého životního partnera mi Pán Bůh v pravý čas „přihraje“ atd. Moje představy popadaly jako domek z karet, protože jsem nemocnici opouštěla ochrnutá na vozíku, bez vlasů, neschopná mnoha věcí a především neschopná si představit, co v takovém stavu budu dělat doma. Tedy doma… Ani tam jsem se kvůli schodům nedostala. „Bonusem“ pobytu v nemocnici byl poměrně bohatý přísun časopisů, kde jsem v rubrikách renomovaných vizážistů a kadeřníků viděla tzv. proměny s titulky: dříve a nyní.
O hodnocení těchto proměn psát nebudu, ale mně se spojovala taková změna s ohlédnutím na dobu, kdy jsem byla zdravá, a poté co jsem onemocněla.
Ani v tom, jak vypadám, jsem neviděla něco dobrého, nepovzbudil mě ani stále dokola hraný hit v rádiu, který zněl téměř při každé rehabilitaci, kdy mě při lámání různých končetin obšťastňovala píseň se slovy refrénu: „…jaký si to uděláš, takový to máš…“. Stále jsem se ptala – a hledám odpověď i dnes – zda Boží vůle může vypadat v mých očích jako ztráta.

Člověk na vozíku

Vzhledem k tomu, že je na mně na první (možná i druhý) pohled vidět, že asi nesedím na vozíku pro legraci, mě občas oslovují lidé, které potkávám, a „povzbuzují“ (třeba před nějakým strmým obrubníkem) slovy: „Taková mladá, vás je ale škoda!“ Nebo jsou laděni spíše pozitivně a potom mě hladí po hlavě a ujišťují mě, že to bude všechno zase dobré, protože jsem mladá.
V obou případech mě už dnes taková slova nezraňují (jako v době před pár lety časopisy oslavující mladá zdravá těla a písně o tom, že si svůj život můžeme udělat kompletně jaký chceme), ale spíše mě rozesmějí, protože si nepřipadám odepsaná tím, že sedím, nebo proto, že se to třeba všechno nespraví.
Ale aby byl výčet (jistě dobře míněných) rad ucelený, nesmím opomenout, že i někteří křesťané mají k nemocným postoj vyřešený a umí ve „vhodnou chvíli vhodně poradit“! Kromě těch, kdo byli ochotni se mnou kus těžkostí nést a pomáhat, modlit se a povzbuzovat, jsem se setkala také s těmi, kdo mě chtěli „na počkání“ uzdravovat a vymítat nemoci, vyznávat zdraví a tak podobně. Tato zkušenost mi ukázala na to, že člověk, který aktuálně řeší těžkosti v životě, přitahuje určitým způsobem „radikální řešitele a radílky“, kteří se nevyhýbají ani církevním společenstvím a na takové bratry a sestry se s vervou necitlivě po svém vrhají.

Život jde dál

Onemocněla jsem v době studia na vysoké škole, při práci a všemožné aktivitě. A najednou se z mého diáře stal prázdný sešitek. Sedm let jsem byla doma. Dny i noci se odvíjely podle toho, jak mi fyzicky i psychicky bylo, a hledání naplnění těchto let nebylo snadné. Považuji za zázrak, že Pán Bůh zachoval naše manželství a dává nám naději jít s Luborem dál životem i se všemi problémy, které přišly. Možná jste mnozí prosili za zázrak uzdravení mého těla, ale já vidím vyslyšení těchto modliteb jiným, třeba méně viditelným způsobem.
Kéž to je svědectvím pro další, že nás Bůh neuvádí do nesnází jen tak a nenechává bez pomoci, i když to tak někdy vypadá. Nyní mám možnost na částečný úvazek pracovat a vnímám to jako velkou Boží milost. Máme to hned na začátku Bible – je to náš úkol (podle svých možností) pracovat. Návrat k práci považuji za jistou třešničku na dortu comebacku do života. Na vozíku totiž člověk neskončí, ale častěji spíše nově začne žít jinak. V naší mentalitě ale postižení stále zůstávají někde uklizení, méně za zdmi ústavů, ale hlavně za zdmi naší nedůvtipnosti a lhostejnosti. Vždyť je i většina sborů Církve bratrské bariérových.… Doba, kdy jsem onemocněla a s novou situací se vyrovnávala, je pryč. Píseň o Boží vůli na nebi i na zemi zpívám s podstatně menší sebedůvěrou, že tu přicházející Boží vůli zvládnu, ale o to víc si uvědomuji, že žít Boží vůli na zemi můžeme jenom s každodenní Boží pomocí. Učím se nacházet v Boží náruči sílu a odvahu žít dál.
Bůh není automatem na životní požitky a komfort, vždyť neušetřil bolestí a utrpení ani vlastního Syna, a věřím, že z trápení svých dětí nemá požitek. Je svrchovaný Nebeský Otec, který vidí dál, než jsou naše plány a představy o tom, kdy by nám co „měl“ dát.
„O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví i moudří i jejich práce jsou ruce Boží. Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním.“ (Kaz 9,1)

Pavla Habrdová

Prevzaté z časopisu Brána 2 / 2008.



Tu nájdete osobnú stránku Pavly Habrdovej.




Späť